Jak je to vlastně s tou deflací?

Zhruba před rokem guvernér ČNB vystupoval v TV a obhajoval nutnost intervence vůči CZK. Tvrdil, že bez tohoto kroku by se ČR dostala do spirály deflace, což by vedlo ke kolapsu ekonomiky.  Co se tedy stalo? Jen to, že průměrná hrubá měsíční mzda v  Česku poklesla.  Ve druhém čtvrtletí 2013 byla 966 eur, o rok později už 930 eur (údaje podle ČSÚ). České domácnosti díky poklesu hodnoty korunových vkladů přišly téměř 110 miliard korun. Těch 110 miliard se nutně projevilo v kupní síle obyvatelstva.  

Tak jak je to vlastně s tou deflací? Jak hovoří teorie, deflace je opakem inflace. Je to situace, v níž dochází k absolutnímu – meziročnímu - poklesu cenové hladiny, měřenému indexem spotřebitelských cen. Zde však musíme odlišit trh zboží a služeb a trh peněz. Podle standardních učebnic dochází k inflaci pozitivním poptávkovým nebo negativním nabídkovým šokem, jinak řečeno: převisem poptávky nad nabídkou zboží a služeb. Toto tvrzení samozřejmě není úplné. Velikou roli v tom má trh peněz a způsob, jakým způsobem je neviditelná ruka trhu měnou zásobována. Teorie peněz, patrně realitě nejbližší hovoří o změně rychlosti oběhu peněz pouze vlivem dlouhodobé ekonomické evoluce společnosti. V dlouhém období (desetiletí až staletí) dochází k prudkému nárůstu rychlosti peněz v oběhu, v krátkém období (měsíce až roky) je rychlost téměř neměnná. Ekonomická teorie pak hovoří jasně: bude-li za rostoucí poptávky po zboží množství peněz konstantní, nemohou ceny růst. Cenová hladina zboží a služeb totiž závisí na množství peněz v oběhu a rychlosti jejich oběhu. To se musí rovnat cenové hladině a počtu transakcí. S rostoucím počtem transakcí a neměnným množstvím peněz v ekonomice, by se tedy musela buď zvýšit rychlost peněz v oběhu, nebo by se musela  snížit cenová hladina. Na deflaci mají také vliv i naprosto přirozené vlivy. Zhromadňování výroby, nové technologie, vynálezy, zkrátka růst produktivity, tedy vše to, co zlevňuje výrobky, vzpomeňme na slavnou pásovou výrobu H. Forda. Také vliv zákonů, tedy v míře vláda kontroluje ceny, (nájemné, spotřební daně, DPH) má vliv na deflaci, či inflaci.  

Tedy deflace má dvě roviny. Ta, zapříčiněná vládou a špatnou měnovou politikou je škodlivá. Ta zapříčiněná konstantním množstvím peněz na trhu a zlevňováním výroby je naopak prospěšná.  Ostatně prospěšnou deflaci, která je způsobena růstem produktivity, rozeznával již Karel Engliš ve své učebnici Národní hospodářství z roku 1928. Nazýval ji „ekonomisací“ a chválil ji: „od deflace jest lišiti ekonomisaci, to jest takové zhospodárnění výroby zvýšením výkonnosti, jež vede ke snížení cen bez snížení důchodů, znamená zvýšení kupní síly peněžní jednotky a není jen optickým klamem, nýbrž opravdovým zvýšením blahobytu, poněvadž snížení hladiny cenové není provázeno snížením hladiny důchodové. Toto zvýšení kupní síly peněžní jednotky se může zračiti i ve zvýšeném kursu měny v cizině, ale to není bezpodmínečně nutné.“

Nízká inflace či přímo deflace spotřebitelských cen tedy není příčinou, nýbrž důsledkem nynější evropské recese a vlivu uvolňování. Skutečnou příčinou je pokles úvěrové dynamiky i přes uvolňování měnové politiky, kdy místo poskytování úvěrů do podnikatelské sféry k získání nových technologií, vynálezů a zlevňování výroby se uvolněné peníze používají na krytí dluhů vlád. Vždyť nejrychlejší růst objemu soukromých úvěrů v eurozóně byl zaznamenán v lednu 2008, ve výši 13,7 % meziročně. V březnu 2009 však úvěry rostly jen 3,9% V září 2013 objem soukromých úvěrů v eurozóně klesal o 2,65 procenta v meziročním srovnání. Objem úvěrů nefinančním podnikům poklesl dokonce o 5,5 procenta.

Švédsko je srovnatelné s Českem. Malá otevřená ekonomika silně závislá na exportu, s vlastní měnou, která není oficiálně vázaná na jinou měnu. Ovšem švédská ekonomika zažila od roku 2008 několik externích šoků a během dvou let - 2008 a 2009 - prožila největší pokles ekonomiky od 30. let. Jak jsou na tom ve Švédsku s deflací? Prožívají mírnou deflaci s přestávkami již od dubna 2012. Během ledna 2014 až května 2014 zaznamenalo pět nepřetržitých měsíců poklesu indexu spotřebitelských cen. V srpnu se deflace vrátila. Pravda, jedná o malou deflaci vyjadřovanou vždy v desetinách procenta, ovšem švédská ekonomika je na tom dobře. Nezaměstnanost neroste a na rok 2014 švédská centrální banka očekává ekonomický růst 2,7 procenta. Na rozdíl od Česka, kde maloobchod hlásil: od října 2013 do července 2014 útlum o 2,7 procenta, Švédsko však zaznamenává růst o 5,9 procenta - jde o údaje sezonně neočištěné, avšak srovnatelné. ČNB provedla úmyslné oslabení koruny a Česko se tak vyhnulo deflaci. Švédsko nic takového neudělalo, prožilo deflaci a není na tom o nic hůře, spíš o něco lépe. Co na to ekonomové, kteří až do omrzení opakují mýty o zhoubné deflační spirále? Jak to, že švédský maloobchod zaznamenal růst i v období, kdy měl strádat v důsledku deflace? Místo toho nastal 1,8 procentní reálný růst podle sezonně očištěných dat během prvních pěti měsíců roku 2014!

Tedy co zachraňovala ČNB? Jak to vypadá, zachraňovala ČNB především financování veřejných rozpočtů, tedy rozpočet vlády. Je to jistě jenom náhoda, že záchrana vypukla po říjnových volbách do PS, kdy bylo jasné, jaká koalice usedne do vládních křesel. Jaký to rozdíl oproti švédské Riksbank která jako jedna z mála centrálních bank na světě, si stanovila za cíl kontrolovat a udržovat úroveň zadlužení švédských domácností, používala k tomu úrokové sazby jako hlavní nástroj a potlačovala  tím tak ostatní měnově politické cíle. Zatímco ČNB zachraňovala vládní rozpočet na úkor domácností, které jenom na úsporách připravila o 110 miliard a zaměstnance připravila svým krokem o cca 4 procenta jejich měsíční mzdy.

Je tedy na místě se ptát, jak je to s údajnou nezávislostí ČNB, i s jejími předpověďmi? Vždyť když bylo všem jasné, že ekonomika míří dolů, předpovídala ČNB růst. Na růst byl navázán i onen slavný Kalouskův rozpočet. Místo růstu se dostavil propad. A připravit obyvatele ČR o miliardy, jen aby vláda mohla zbytečně utrácet, to také o nezávislosti mnoho nesvědčí.