Ví Zeman, o čem mluví?

Prezident Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně v projevu k programovému prohlášení vlády řekl, že pro nás by měl být vzorem švédský model ekonomiky. Jak je to tedy s tím švédským modelem? Švédsko bylo před 150 lety chudší než dnešní Kongo. Ovšem v průběhu 100 let se najednou švédský národní důchod vzrostl 8x a počet obyvatel 2x. Průměrná délka dožití stoupla o 28 let. Chudá země se proměnila v jedno z nejbohatších míst na světě.

Koncem 18. století vysoké daně lidem sebraly téměř vše, díky zkorumpovanému nebylo možno dobrat se spravedlnosti, cenzura tisku jim bránila si na cokoliv stěžovat. Na vývoj švédského politického myšlení měl obrovský vliv Chydenius. Je zajímavé, že popsal mechanismus samoregulace trhu, o jedenáct let před vydáním Smithova Bohatství národů. Chydenius se stal parlamentním lídrem nearistokratů. Začal prosazovat liberalizaci obchodu, omezování dotací a snižování daní. Prosadil schválení zákona garantujícího svobodu tisku a prosadil zveřejňování úředních rozhodnutí a dokumentů, což byl v roce 1766 celosvětový unikát. Svoboda projevu umožnila další rozvoj liberálního hnutí. Tím vším se začala zvětšovat střední třída i počet lidí, kteří měli kapitál, ale nemohli jej svobodně investovat.

Dalším význačnou osobou byl počátkem Lars Johan Hierta. V roce 1830 Hierta založil list Aftonbladet (Večerník), který prosazoval model laissez-faire. Pro střední třídu nabízel řešení – liberalizaci a industrializaci. Hierta prosadil zrušení zákazu veřejné konzumace alkoholu. Podle Hierty by měl člověk mít svobodu opít se, jak chce, dokud nezačne ohrožovat ostatní na zdraví a majetku. Prosazoval také absolutní svobodu projevu i rovná práva žen. Podle něj žádné skupině nemělo být umožněno brát peníze z kapes druhých, každému by mělo být umožněno začít podnikat v kterémkoliv odvětví – včetně bankovnictví – a obchodovat bez jakýchkoliv bariér. Ve svých novinách propagoval např. Fredérica Bastiata. Tvrdil, že pokud bude umožněno všem občanům vydělat si na živobytí a profitovat pouze v rámci svobodného trhu, pak mezi zájmy jednotlivých skupin obyvatel panuje soulad. Základem jeho světonázoru bylo, že pokud bude veškerý obchod dobrovolný, nikdo neuzavře dohodu, která by nebyla oboustranně výhodná.

Díky revolučním událostem kolem roku 1848 se Král Oskar zalekl a ze strachu začal podporovat liberální politiky, prosazující ještě větší liberalizaci a modernizaci země. Jejich představitel Johan Gripenstedt byl v roce 1848 jmenován ministrem. Na jeho názory měly výrazný vliv práce Fredérica Bastiata. Tak v polovině 19. století došlo k výraznému rozšíření svobody tisku a vyznání, zrušení cechovního systému, zrušení regulací, každý mohl svobodně začít podnikat, imigrační i emigrační politika byla uvolněna a Švédové tak mohl hledat štěstí za mořem. Švédsko se připojilo ke smlouvě o volném obchodu mezi Francií a Velkou Británií v roce 1865. Odpůrci tvrdili, že zahraniční konkurenti zničí švédský průmysl a bez vládní kontroly podnikání nastanou obrovské problémy s kvalitou a koordinací.

Jenomže díky těmto reformám se Švédsko stalo jednou z nejbohatších zemí světa. Průměrný reálný výdělek rostl v letech 1860–1910 každých deset let o 25 %. Za 50 let tedy průměrný reálný výdělek stoup o 170 %, za dalších 50 let (1910–1960 to bylo „jen“ o 110). Veřejné výdaje na přelomu devatenáctého a dvacátého století dosahovaly pouhých 6 % národního důchodu. Podnikání a inovace zažily nebývalý rozkvět. Právě v této době se proslavila jména géniů jako Ericsson nebo Nobel. Vznikla např. firma Electrolux, která ve švédských domácnostech jako první masově rozšířila elektrické vysavače.

V roce 1889 byla založena švédská sociální demokracie. Začala prosazovat, že pracující třída by měla formulovat své požadavky vůči vládě, ne jen čekat na plody ekonomického růstu. Jen díky přežívání liberálního myšlení fungovala fiskální odpovědnost a nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Když se však sociální demokraté dostali v roce 1932 k moci, začali pozvolna prosazovat levicovou politiku. Přesto v 50. letech dvacátého století celková daňová zátěž stále nepřesahovala 19 % HDP. Do roku 1965 nepřekročila 30 %. Ještě v letech 1950–1970 Švédsko pokračovalo v liberální obchodní politice nízkých cel a benevolentního přístupu k podnikání. Poté sociálním demokratům narostl hřebínek a začali prosazovat regulace a dotace. Do r. 1980 se veřejné výdaje téměř zdvojnásobily – stouply z 31 na 60 % HDP. Sociální demokraté začali vyprávět o ekonomických úspěších nově vytvořeného modelu. Byla to však lež. Sociálně demokratický posun doleva, zázračný švédský růst zastavil. Jen vlivem předcházejících období, osudné následky ze začátku nebyly zjevné. Švédské ekonomice doházel dech a Švédsko čekala vleklá krize. Bylo nuceno pětkrát devalvovat měnu, aby byl průmysl i nadále konkurenceschopný. Spojenectví mezi velkým státem a velkým byznysem vedlo k rapidnímu snížení flexibility švédského trhu práce. V roce 1970 bylo Švédsko podle žebříčku OECD čtvrtou nejbohatší zemí světa – v roce 2000 se krčilo na 14. místě. Sociálně demokratická politika skončila neslavně a musela být přehodnocena.

Levicové i pravostředové vlády se snažily v reakci na vleklou krizi zemi opět posunout od převládajícího socialismu blíže k tržní ekonomice. Daně, dosahující nesnesitelné výše se postupem času o snížily. Finanční, telekomunikační, mediální trh a trh s elektřinou byly deregulovány. Došlo k reformě penzijního systému tržním směrem, reformě sociálního systému, soukromým subjektům bylo umožněno vstupovat i do zdravotnictví a školství. Daňová zátěž klesla z 52 na 42 % HDP. Švédsko zrušilo daň darovací, dědickou, stavební a z bohatství. V současnosti opět roste export, vznikají pracovní místa v soukromém sektoru a ekonomický vývoj opět začíná překonávat zbytek Evropy. S finanční krizí si země poradila lépe než většina dalších států. Veřejný dluh se pohybuje kolem 30 % HDP.

Takže, pokud má být pro naši zemi vzorem švédský model ekonomiky, pak jediná politická strana, která podobný model prosazuje, jsou Svobodní