Zkusme se podívat malinko do historie a porovnávat. Hitlerova NSDAP, stejně jako socialisté dnes, nechtěla vlastnit podniky. K čemu? Volební úspěch se přeci dá dosáhnout díky demagogickým slibům, že nebude zvyšovat daně, a naopak
Nacisté podniky neznárodňovali, ale vlastníci museli poslouchat. Museli realizovat vládní zakázky na zbrojení, na stavbu budov i dálnic a silniční sítě, museli realizovat vládní sociální program, byly stanoveny minimální mzdy. Stavba silnic a dálnic probíhala v programu veřejných prací, kde museli nezaměstnaní pracovat za stanovenou mzdu. Kdo pracovat odmítl, byl vystaven postihům. Díky tomu se nacistům podařilo snížit nezaměstnanost. Vznikla také štědrá sociální síť, jistota - po které u nás volají neustále různí odboráři, dotované programy - u nás mléko, med a ovoce do škol, příspěvky na bydlení a podobně.
Podobně jako nám to slibuje vládnoucí koalice, dotace, granty, vládní pobídky, daňové úlevy, minimální mzdy, to vše prý nastartuje ekonomický růst. Podobně nařizují podnikům jak se mají chovat, kolik zaměstnancům platit. Vždyť každá vláda má moc spotřebovávat to, co vytvořili jiní, má moc vybírat daně nebo se zadlužovat. A zadlužování, utrácení peněz druhých, jde socialistům všeho druhu velice dobře. Dokáží někomu vzít a někomu dát, dokáží někdy zasáhnout i ve prospěch znevýhodněných skupin, ale také hlavně zasahují ve prospěch jiných zájmů. I v nacistickém Německu, minimálně z počátku, prorůstal vládní mocí velkokapitál. Podívejme se na EET, zdravotnický registr, kontrolní hlášení, komu a čemu tohle slouží? Komu a čemu slouží evropské dotace, obcím, městům, kdy příjemci musí nejprve profinancovávat ze svých zdrojů, což znamená půjčky, potom dostanou v průměru 60% investice a pokud jde vše dobře, nemusí nic vracet, ovšem 5 let musí projekt fungovat a nesmí se nic měnit. Ve většině případů to znamená, že projekt nic nevynáší, jen žere další peníze.
A tak státní kasa hitlerovského Německa sice zela prázdnotou a vykazovala velké schodky, ale všechno bylo zamaskováno kamuflovaným dluhovým financováním. Celý „hospodářský zázrak“ byl z podstatné části financován neprůhledně, a to prostřednictvím tzv. MEFO směnek. Ty byly vytvořeny ministrem financí Schachtem v roce 1934. Směnky byly emitovány k tomu účelově založenou fiktivní společností s ručením omezeným. Tato společnost nesla označení Metalurgický výzkum - Metallurgische Forschungsgesellschaft, GmbH, zkratka "MEFO". MEFO směnky, úročené kolem 4 %, měly odložený termín splatnosti, zpočátku to bylo v řádu měsíců, později i v řádu let. Ve skutečnosti to byl podvod, který umožnil vládě, aby si půjčila prostředky, ke kterým by se legální cestou nedostala. MEFO směnky byly směnitelné (diskontovatelné) úřadem centrální Říšské banky za nově "vytisknuté" říšské marky. Díky tomu měly tyto směnky vysoký rating a velké množství těchto směnek držely jako aktiva obchodní banky a další finanční instituce. Vznikl gigantický vládní dluh, který byl kryt cennými papíry emitovanými fiktivní společností. Podle některých informací v roce 1939 bylo 12 miliard říšských marek z MEFO obchodů, zatímco z vládních dluhopisů to bylo 19 miliard říšských marek. To bylo nikde nevykazované a nezachycené zadlužení, představující monetizovaný vládní dluh. Nacistické Německo žilo na dluh, vytvářené dluhy financovaly zdánlivou prosperitu.
Současná doba také přeje směnkám, vládním dluhopisům. Podobně jako nacisté, vlády evropských zemí vydávají dluhopisy a ECB tiskne nová eura, kvantitativní uvolňování se tomu říká. Penzijní fondy, banky mají plno takových dluhopisů, ČNB zase skupuje eura, aby udržela kurz koruny vůči euru. A protože ta eura nejsou podloženy prací, hromadí se v bankách, vymýšlí se záporné úroky. Prostě místo jednoho eminenta „směnek MEFO“, máme dnes těch eminentů víc. Zrovna tak jako v nacistickém Německu držitelé kapitálu s režimem spolupracují, občané jsou upláceni sociálními výhodami, elity mlčí, protože se buď bojí, nebo mají ze života na dluh své výhody, granty, dotace.
Ekonomie zná paradox hojnosti, někdy nazývaný jako prokletí z dostatku zdrojů, paradox nadbytku. Vysvětluje se jím, proč v místech na planetě, kde se nemusíte nikterak zvlášť snažit a lehce se uživíte, je vykazována nízká produktivita, malé inovace. Je to dáno tím, že relativní jistota, snadnost uživení nebo příjmu oslabuje v obyvatelích takových míst či zemí snahy k usilovné práci, motivaci k inovativním objevům. Proč také, vždyť vše je snadné a dostupné. A z toho pramení jistá lenost, neochota k získání lepších dovedností, znalostí, což se podepisuje na klesající produktivitě. Srovnejte si to s voláním odborových bossů po jistotách, politiky navrhovanými zákony o jistotách sociálního bydlení, minimální mzdě, různými příspěvky na bydlení.
Po prohrané válce nastal Německý ekonomický zázrak, který byl zcela jistě nastartován i Marshalovým plánem, ten ovšem nebyl žádná charita. Hlavní měrou byl „ekonomický zázrak“ zapříčiněn nedostatkem jistot, nedostatkem zdrojů. Němci museli po šichtě v zaměstnání nastoupit na další šichtu, při které si budovali rozbitá města. Ludwig Erhard, ministr hospodářství, později kancléř prosadil proti pokynům americké vojenské vlády svůj plán, již v roce 48 zrušil cenové a mzdové kontroly, dokonce prosadil vysoké zdanění zisků a dividend, pokud nebyly použity na investice. Byla to tedy směs pomoci, technologická modernizace, úspěšná mezinárodní kooperace, kvalifikovaná pracovní síla, smluvní ceny zboží a práce a rozumná ekonomická politika, co nastartovalo německý boom. Nebyl to systém dotací, grantů a vládních pobídek.
Ekonomika je neúprosná, Co nebylo vyrobeno, nemůže být spotřebováno, to platí pro každou vládu. A tak se devizové i zlaté rezervy nacistického Německa vyčerpaly, obchodní bilance byla pasivní, a Německo směřovalo k bankrotu. Když začaly vznikat problémy, nastoupila kontrola cen i mezd, dovozy byly minimalizovány, ale nic nepomáhalo. Návratnost investic do zbrojení mohla zajistit jen válka.
Tedy jedině prací se dá dobrat blahobytu, ne tištěním peněz, dluhopisů, dotacemi, granty a vládními pobídkami. Co tedy pomůže dnešní Evropě, zemím EU v době, kdy dnes utrácí peníze, které vybere na daních až pozítří? Rozhodně to nejsou prosazované „jistoty a dávky“, ty vedou jen k zlenivění, k poklesu produktivity. Nacistické Německo řešilo své problémy válkou. Řeší EU své problémy uprchlickou vlnou?
